Můžeme se sami vyléčit ?

CLEMENS KUBY: ZDRAVÍ NENÍ OTÁZKA MEDICÍNY, ALE FILOZOFIE

Vybráno z měsíčníku REGENERACE č. 05/2009

Autor: Jaroslav KŇAP

Známý německý režisér, dokumentarista a autor literatury faktu v polovině března zavítal na několikadenní návštěvu České republiky, aby zde přednášel o léčitelích, šamanech z celého světa, o svých zkušenostech s nimi a o duchovním léčení. O přednášku v Městské knihovně v Praze, nazvanou podle jeho stejnojmenného dokumentárního fi lmu i knihy Na cestě do sousední dimenze (vydal EMINENT v roce 2005), byl skutečně mimořádný zájem. V souvislosti s tím jsme ho požádali o krátký rozhovor.

Co vás přivedlo k pořádání seminářů, přednášek a workshopů o duchovním způsobu léčení?

Poté, co lidé viděli náš dokument Na cestě do sousední dimenze, nám mnozí telefonovali s tím, že s námi chtějí spolupracovat. Říkali jsme si: „Aha, ti lidé si myslí, že od nás dostanou recept, jak se můžou uzdravit, ale nevědí, na jakém základě se vlastně člověk může vyléčit.“ Takže díky dlouholetým výzkumům a rešerším jsem došel k tomu, že zdraví není otázka medicíny, ale fi lozofi e. Proto jsme si řekli, že nebudeme dělat žádné léčebné centrum, ale vzdělávací akademii s tím, že posluchači nedostanou žádné recepty, ale musejí se něco naučit pro svoji mysl, pro svoje vědomí. Pak jsme poznali lidi, kteří povědomí o tom, že jsme duchovní bytosti, dokážou ostatním zprostředkovat, nějakým způsobem přiblížit.

Třeba z pohledu kvantové fyziky, pomocí tance, malování, kreslení, zpívání, virtuální operace. Spolu pracuje me s lékaři, jako jsou MUDr. Ruediger Dahlke či Prof. MUDr. Hartmut Müller. Prof. MUDr. Jakob Bösch byl ve Švýcarsku první primář, který v psychiatrii začal používat duchovní léčení. Erika Schäfer je psychoterapeutka, která napsala velice důležitou knihu o duchovním léčení u dětí Maminko, věř mi, už jsem jednou žil. Chris Amrhein pracuje s hlasem a v němčině se říká, že když hlas zní dobře, tak jste v souznění.

Na půl roku dopředu máte plný diář. Jak to všechno zvládáte?

Až do konce srpna máme každý týden nějaký program. Paralelně s pražskou akcí nám běží jeden workshop ve Švýcarsku. Máme dvanáct spolupracovníků a operátorky na telefonu, se kterými si lze domluvit veškeré podrobnosti ohledně termínů kurzů, přednášek a podobně. Rády zájemcům poskytnou veškeré informace. Nikdy bych ale nevěřil, že řízení těchto věcí spotřebuje větší množství energie než samotná kreativní práce.

Třeba pořádáme seminář jen pro lékaře, což je velmi náročné. Protože pro tyto lidi je obzvláště těžké vnímat člověka jako duchovní bytost. Například když studujete medicínu v Německu, první tři roky strávíte tím, že se rýpete jen v mrtvolách. Tomu se říká studium anatomie. Vědomí se vám upírá vlastně jenom na tělo. Nenajdete tam ani jeden seminář, přednášku či kurz o tom, že i informace léčí.

Vaše snahy tedy lékařská komunita přijímá kladně, nebo zde existují nějaké třecí plochy?

V každém semináři jsou tak dva tři doktoři, kteří se skutečně chtějí naučit něco nového. Ale většina se k tomu staví zdrženlivě. Jednou jsem dělal seminář pro sedmatřicet lékařů a vedoucích klinik v jakémsi rakouském lyžařském středisku. Nejlepší na tom bylo, že za mnou přišli dva odborníci z těch, kdo tam byli, a říkali mi: „Pane Kuby, víme, že máte pravdu, ale nejdřív bychom to přiznali čtvrt roku před odchodem do důchodu.“

Přednášíte na Západě i na Východě, kde demokratický proces byl přece jenom násilně přerušen na několik desetiletí „díky“ budování socialismu. Vnímáte nějaký rozdíl, co se týče myšlení lidí?

Myslím si, že jediný rozdíl spočívá v tom, že ti na Východě jsou více otevření, nejsou tak skeptičtí. Mám pocit, že to, co říkám, jakoby víc nasávají. Ale i tak mají materialistický obraz světa jako lidé na Západě.

Ve své knize Na cestě do sousední dimenze píšete o léčitelích, šamanech, o různých formách duchovního léčení. Objevil jste něco mimořádného v našem regionu, ve střední Evropě?

Pokud se ptáte na to, jestli jsem zde zažil nějaké zázraky, odpovídám, že je zažívám každý den. Kdyby šlo jen o to, co si myslím a plánuji, že se zítra stane, pak bychom my dva tady neseděli. Prostě ty věci se dějí pořád, že se divím, kde se to tady vzalo. Anebo zničehonic je tu zeď, prostě katastrofa, bankrot. A řešení znenadání přijde ze strany, odkud bych to vůbec nečekal. Nebo mě najednou začnou bolet záda, k tomu se dostaví ještě horečka, jsem úplně hotový, ležím v posteli.

Třeba ve tři ráno začnu psát – mám takové psací zařízení, přístroj pro reflexi. Říkám tomu alfa texty, protože vznikají tehdy, když se pohybuji v hladině alfa. Díky této reflexi se konflikt jaksi rozpustí a nemusím ho vlastně odnést na těle, nemusím mít rýmu a podobně. Pokud rychle zareaguji, třeba i těmito texty, druhý den se vědomí promění. A to i díky tomu, že jsem vše jenom zapsal. Nemoc je tady totiž jen proto, abych se vyvíjel dál. A vývoj je vždycky nějaký proces, práce s vlastním vědomím. Může se to týkat i kreslení, malování, tance. Pro mě osobně je nejkonkrétnější práce s vědomím, když pracuji s textem. Vyřešit problém znamená vlastně ho rozpustit. My pořád řešíme nějaké problémy, namísto toho, abychom je rozpouštěli.

Máte při své vytíženosti vůbec ještě čas na filmařské řemeslo?

Samozřejmě že mám – třeba v mezidobích, kdy nemáme žádnou akci. Ve studiu mám střihače na plný úvazek, který zpracovává materiál, jenž natočím a dodám mu ho. Díky internetu jsme v neustálém kontaktu. Můj otec pracoval do posledního dne, bylo mu 94 let, když zemřel. Matka se dožila jedenadevadesáti let v plném zdraví. Takže já pracuji s tímto tělem a budu s ním pracovat tak dlouho, dokud bude fungovat. A potom řeknu: Děkuji, chci nové. Tomu se říká reinkarnace. Nechci skončit jako klasický důchodce, který bude jen čekat na ten svůj důchod, aby byl zaopatřen.

Dotýká se nějakým způsobem krize vašich aktivit?

Zatím ne, ale jako téma určitě. Například v červnu budeme pořádat konferenci v Hamburku na téma: Peníze vládnou světu. – Kdo vládne penězům? Na tomto sympoziu chceme představit alternativní měnu – ani ne euro, ani ne dolar. Prostě vlastní měnu pro léčení, aby lidé mohli dostat nějaký směnný mechanismus namísto státního pojištění. A touto měnou by mohli fi nancovat samoléčení.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Clemens Kuby - Léčení, zázrak v nás

Každá událost v našem životě je takový osobní vzkaz - tak by se dala ve zkratce shrnout kniha Clemense Kubyho, jež se zabývá těmi nejnepříjemnějšími vzkazy - nemocemi a zraněními. Když totiž toto poselství pochopíme, vyléčíme se. A že autor Léčení - zázraku v nás, nemluví jen tak do větru značí, že přežil zlomeninu páteře. Stačilo jediné - od základu změnit svůj život.

Poté, co upadle ze střechy a proletěl bouří, aby se podrobil náročné operaci, otočil Clemens Kuby svůj život o 180°. Pochopil, že úraz byl vzkaz, a on se konečně zaměřil tam, kudy měl už před lety. Autor tvrdí, že tak s námi komunikuje naše duše, když neuposlechneme malá varování, přijde větší, až nakonec může dojít k něčemu vážnému. Kdo v duši nevěří, možná přijme, že nás zradit může i naše tělo. Zaplavované stresem, výčitkami a zabíjenými touhami povolí trochu svaly na kluzké střeše a zranění je na světě nebo uvolní imunitní systém a tělo ovládne nemoc. Abychom se vyléčili, musíme tuto zprávu pochopit a udělat v životě změny, které povedou k uzdravení. 

Jenže mi takto k nemocem nepřistupujeme. Bereme je jako nemilou událost. Ani potom se většinou nezabýváme, proč právě nás postihla nemoc nebo zranění. Jdeme k doktorovi a necháme vše na něm. Pan Kuby to nazývá předat zodpovědnost lékařům. Jenže doktor neví, že máme sny, zatímco každý den z okna autobusu cestou do práce koukáme na sídliště. Když potom dostaneme někde zánět v těle, ještě více můžeme nadávat na zdraví, že teď už se na žádný vrchol nepodíváme, přitom by možná stačilo vyrazit na procházku do kopce a mocný imunitní systém by sám zařídil obnovu a zázrak.

To začal Clemens Kuby zkoumat, když se zotavil ze svého zranění, které lékaři označili za spontální uzdravení. Odjel s filmovým štábem mezi zapomenuté kultury zkoumat jejich zázračný systém léčení. Na cestě do sousední dimenze, jak se autorova další kniha a posléze i film jmenují, odhaluje zákoutí medicíny, které nepoznáme, když na každou bolest hlavy použijeme růžovou tabletku. 

Kniha nabádá, abychom se svým tělem živě komunikovali, tak jak to činí šamani a léčitelé po celém světě.  Každá životní situace nabízí příležitost k sebe-reflexi. Dokonce, i pokud jsme zdraví, životní okolnosti nám nabízí možnost poznat se a nemoci zabránit. Jdete-li navštívit například kurs osobního rozvoje, pan Kuby doporučuje lehce poslouchat a zkoumat, na kterou část kurzu budete reagovat, neboť vaše vlastní pocity vám prozradí mnohem více, než se můžete naučit z tun poznámek, pro jejichž zapisování nebudete mít čas je prozkoumat. Půjdete-li příště na kurz, uvolněte se, poslouchejte nejen učitele, ale i sebe sama. Tak se naučíte, a také zažijete přesně to, co vám měl kurz dát.

A onemocníte-li. Postupujte stejně. Co ve vás nemoc vyvolává za pocity, vzpomínky a touhy? Čím dříve se nemocemi a zraněními začneme zabývat z osobní perspektivy, tím dříve poznáme, co nám tato událost má sdělit. Neznamená to, že nebudeme muset podstoupit operaci nebo vzít lék, ale pokud vzkaz našeho těla pochopíme, udravení přijde rychleji a zotavení se dostaví dříve.

Clemens Kuby je německý spisoval a jeden za zakladatelů strany zelených. Po zranění, kdy zjistil, že se posledních několik let se uzavřel před svými touhami na venkově, se rozhodl změnit od základu svůj život a vyrazil s kamerou do Himalájí a navštívil šamany, léčitele a učitele po celém světě, což popsal v mnoha knihách a vyučuje to i v institutu pro vlastní hojivé procesy.

Kniha: Léčení - zázrak v nás - Heilung, das Wunder in uns

převzato z webu: cs.inspiring.space/   (mírně upraveno)