TURZOVKA[1]
Ve dvacátých letech Terezie Neumannová řekla tehdejšímu biskupovi z Hradce Králové Dr. Karlovi Kašparovi: "Za několik let budete mít na Slovensku druhé Lurdy, kam budete putovat."
Slovenský jezuita P. R. Mikuš si psával s P. Piem. V jednom z dopisů se ho zeptal, co si myslí o Turzovce. Pater Pio mu odpověděl: "Turzovka - to je pravé zjevení, budou to jednou slovenské Lurdy!"
Kysuce - oblast na pomezí Slovenska, Moravy a Slezska. Tady se 10. dubna 1916 narodil Matúš Lašut. Nebylo mu ani 5 roků, když mu zemřela matka na zápal plic. Matúš pásával dobytek, se kterým spával v chlévě na slamníku. Do školy chodil jen v zimě. Když se oženil, narodili se jim čtyři děti. Nejstarší děvčátko zemřelo po roce a půl. Lašut pracoval jako lesník.
V roce 1958, v období přísného komunistického režimu, v období, kdy si jen tak někdo nemohl "zahrát" na vizionáře - protože to šlo o život - se Lašutovi zjevila Panna Maria. O zjevení se více dozvídáme z písemného prohlášení "Nepoškvrněné Početí k nám mluví z Turzovky", které podepsal Matúš Lašut:
"V neděli 1. června 1958 jsem měl službu jako lesník na hoře Okrúhla u Turzovky. Vystupoval jsem na Okrouhlou a na místě, které se jmenuje Živčák, jsem se zastavil. U lesního chodníčku na borovici visel obraz Matky Boží Ustavičné pomoci. Poklekl jsem trochu dál od obrazu. Modlil jsem se narychlo Otčenáš a Zdrávas, ale modlitbu jsem nedokončil, neboť ke konci Zdrávasu jsem náhle nalevo od obrazu zahlédl krátký záblesk. Podíval jsem tím směrem a užasl jsem: ve vzdálenosti asi 12 metrů jsem asi ve výšce dvou metrů nad zemí, jakoby na malém návrší, uviděl sochu Panny Marie Lurdské. Byla vysoká přes dva metry, oblečená do bílého roucha, přepásaná modrou stuhou, z hlavy Jí splýval dlouhý závoj. Ruce měla sepjaté a na levé ruce Jí visel dlouhý růženec. Tvář měla mírně oválnou, běloučkou. Vypadala jako 16-17-letá dívka... viděl jsem květinový záhon, takové krásné bílé květiny, jaké jsem ještě nikdy v živote neviděl... Socha Panny Marie stála uprostřed na jejich nejvyšším místě... slabý závan větříku od východu jemně  poodvál závoj a na levé straně hlavy jsem uviděl kadeř světlekaštanových vlasů... pochopil jsem, že to není socha, ale živá bytost, stojící na obláčku z lehounké mlhy. Pani, která se doposud dívala před sebe na východ, se nyní pronikavě podívala na mě a usmála se. Postupně začala celá postava ožívat a krásnět. Nabývala stále větší a vznešenější nádheru. Její oděv zjasněl, až zářil jako sníh na slunci. Závoj se lesknul a jiskřil jako posetý diamanty... Celý Její zjev působil tak majestátně a mocně, že se před ním muselo všecko sklonit k zemi. Paní zvedla pravou ruku a ukazováčkem mi začala dávat rozkazy.
Nejprve ukázala směrem dolů k mé pravé straně. Okamžitě jsem se tam podíval a viděl jsem, že celá plocha s květinami je ohrazená nízkým laťkovým plůtkem jako zahrádka. Po mé pravé straně byly nahoře odtrhnuté tři laťky. A když jsem uviděl i kladívko, které viselo na plůtku, považoval jsem to za rozkaz, abych laťky přibil. Udělal jsem to, a když jsem se potom podíval na Paní, viděl jsem na Její tváři uspokojení.
Potom pravou rukou potřásla růžencem, který Jí visel přes levou ruku, a upřeně se na mě podívala. Porozuměl jsem, že ode mne žádá modlitbu růžence. Lekl jsem se - neměl jsem růženec, ani jsem se ho neuměl modlit, ale věděl jsem, že Její vůli musím splnit, vždyť všechno ve mně patřilo jen Jí...
Postřehl jsem obraz zeměkoule - nebo spíše plošně znázorněnou mapu světa. Pod mapou jsem uviděl černou tabulku. Když jsem něčemu nerozuměl, zjevila se na ní vysvětlení ve formě jakoby filmových titulků.... viděl jsem dohromady sedm různých obrazů:
1. obraz: Mapa byla trojbarevná - modrá, zelená a žlutá... Symbolický význam zelené barvy znamenal dobro, žluté zlo... Potom se však na tabulce objevila Výzva: Čiňte pokání! Modlete se za kněze a řeholníky! Modlete se růženec!"
2. obraz: Na mapě jsem uviděl, jak se žlutá barva rozšiřuje, zelená ustupuje, zlo nabývá stále větších rozměrů, dobra ubývá.
3. obraz: Žlutá barva už zaplavila celou zemi. Z nebe padal na zem žlutý a ohnivý déšť, jakoby padaly  žlutě se lesknoucí plíšky. Obraz znázorňoval hříchy celého světa; násobící se zlo a jeho důsledky. Na tabulce se objevilo Varování: "Když se lidé nenapraví, přijdou strašné pohromy - jednotlivě i hromadně - a lidé budou hynout různým způsobem."
4. obraz: Viděl jsem výbuchy na moři blízko pobřeží. Obrovské exploze chrlily z hlubin hmoty, které zaplavovaly zemi. Kam dopadly, tam život zanikl. Na tabulce se objevila Výstraha: "Když se lidé nepolepší, zahynou!"
5. a 6. obraz: Byly v nich vyjádřené části zjevení, o kterých jsem usoudil, že si je mám nechat pro sebe jako osobní tajemství: lidem by totiž jejich poznání neprospělo.
7. obraz: Ukazoval, jak by země vypadala, kdyby se lidé obrátili a žili podle Božích přikázání: Země byla ozářená sluncem, pokrývala ji svěží zeleň a množství krásných květin. Všude bylo vidět radost, soulad a mír. Nad zemí zářilo zjevení Neposkvrněného Početí se skvostným růžencem v ruce a s pravou rukou napřaženou jakoby k ochraně národů.
Pani ukázala na tabulku, na které se objevila slova:"Když všechno splníš, přijdeš..." a prstem ukázala nahoru. Pochopil jsem, že pokud splním, co ode mě žádá, přijdu do nebe.
Náhle oblohu rozťal blesk, obloha se rozdělila a nad místem, kde předtím stála Panna Maria, se zjevil velký zářivý trojúhelník. Uprostřed něho stál v nekonečné majestátnosti Pán Ježíš. Byl oblečený do dlouhého bílého roucha, přes pravé rameno k levému boku měl přehozený červený plášť. Levou rukou objímal úzkoramenný kříž. Z Pána Ježíše vycházela nesmírná velebnost. Na prsou mu zářilo Srdce, ze kterého vyšlehly tři paprsky. Dva letěly do stran, třetí zasáhl mě a já jsem spadl na tvář, jako by mě nějaká úžasná síla srazila k zemi. Ještě jsem zaslechl silný hlas zvonu - bylo poledne, a potom jsem ztratil vědomí. V té poloze jsem zůstal klečet asi tři hodiny. Probral jsem se kolem třetí hodiny odpoledne. S překvapením jsem zjistil, že i když jsem měl tvář celou otlačenou od země, šaty nebyly zmačkané ani umazané. Všiml jsem si, že po levé straně vedle mne ležel růženec. Byl bílý. Bylo mi divné, že jsem si ho nevšiml, když jsem předtím ráno, před modlitbou, hledal kámen pod koleno. Když jsem vzal růženec do ruky, stala se mi divná věc: najednou jsem se uměl modlit slavný růženec. Konečně jsem pochopil význam těch tří odtržených latěk.
Názorně vyjadřovaly moje tři hlavní nedostatky a jejich nápravu: měla to být modlitba svatého  růžence, časté přijímání svátostí a přátelství ke všem lidem.
Nyní po zjevení jsem cítil mohutný příliv víry. Především jsem se musel smířit s lidmi, se kterými jsem se znepřátelil. Byl bych se tomu rád vyhnul, ale cítil jsem, že to musím udělat. Po návratu z hory jsem tedy ještě ten večer, takřečeno proti své vůli, šel odprošovat všechny tyto lidi v Turzovce a okolí. Trvalo mi to až do noci. Lidé byli překvapení, někteří se smáli, jiní si mysleli, že jsem se zbláznil. Druhý den ráno jsem šel na svatou zpověď a svaté přijímání.
Od té doby jsem se zbavil všech svých dosavadních nemocí, a to především úporného kašle, který mě roky sužoval a o kterém lékaři usoudili, že je nevyléčitelný.
Naposledy, už posedmé, jsem viděl Pannu Marii na tomto místě 14. srpna 1958. 
Dne 8. září 1958, na svátek Narození Panny Marie, lidé poprvé putovali na horu. Šel jsem i já, bylo tam asi tisíc lidí. Mluvil jsem o tom, co se bude v budoucnosti na Živčáku dít, že například poutníci vyšlapou chodníčky, a dále jsem řekl, že do tří dnů mě zatknou. Už večer po návratu z hory pro mě přišli příslušníci VB, ale lidé se vzbouřili a obklopili náš dům; tak mi pouze přikázali, abych se druhý den dostavil do Čadce na VB. Na VB mě zajistili. Obvinili mě z pobuřování. Vyšetřování trvalo od úterý do pátku. Neustále mě vozili z místa na místo v čadském okrese a nedopřáli mi ani chvilku oddechu, ani trochu jídla nebo spánku. Chtěli mě úplně vyčerpat anebo zmást, ale jaké bylo jejich překvapení, když ve všech 120 zápisech, které se mnou sepsali a které jsem musel podepsat, četli stále stejné výpovědi.
V pátek 12. září 1958 mě převezli do psychiatrické léčebny v Bytčici. Údajně na léčení, ale neléčili mě - nebylo to třeba. Vždyť jsem byl zdravý. Dali mě na uzavřené oddělení mezi těžké pacienty na tzv. ochranné léčení, lépe řečeno do vazby, kde jsem zůstal téměř 10 měsíců. V červnu 1959 mě odtud pustili. Dne 22. září 1959 jsem pracoval se šesti dělníky v lese Dlhá. Sotva jsem se vzdálil za lesík, viděl jsem tam příslušníky VB, kteří tam na mě čekali a hned mě vzali do Bytčice. Tentokrát jsem tam pobyl 14 měsíců. V září 1961 pro mě přišel domů tajemník MNV, odvezl mě autem na úřad, tam mě znovu zajistili a odvezli do Čadci na VB. Zatím udělali v mém domě domovní prohlídku. V noci mě zas zavezli do Bytčice a po 14 dnech mě převezli do psychiatrické léčebny v Kosmonosech v Čechách. Odsud mě 12. prosince propustili domů s tím, že jsem zdravý, jen zatížený vidinou Matky Boží.
Proti mne se začalo 19 vyšetřování nebo soudních jednání. Čím byla situace pro mě těžší, tím víc jsem cítil pomoc Matky Boží.
Lidé si brzy všimli, že jsem se změnil. Hlavně je překvapila moje denní účast na svaté mši a svatém přijímání.
Stalo se mi, že jsem celou svatou mši v kostele proklečel v kaluži vody (odkapané z deštníků), a když jsem vstal, byl jsem úplně suchý a čistý.
Také se mi stávalo, že jsem po svatém přijímání zůstal ve strnulé poloze s hlavou skloněnou až k zemi. Jednou mě nějací mládenci chtěli v takovém stavu vynést z kostela, ale byl jsem tak zvláštně studený a těžký, že se mnou nemohli ani pohnout."
Tolik z výpovědi Matúše Lašuta.
 Během své pětileté internace v "psychiatrických léčebnách" Lašut podstupoval denně až dvě vyšetřování různými "komisemi". Dostal nespočetné množství elektrošoků, své umění si na něm vyzkoušelo osm hypnotizérů. Podroboval se chemické "léčbě". Jen zázračným řízením Prozřetelnosti všechny tyto útrapy přežil nezlomený, přestože se po poslední internaci vrátil domů téměř slepý a bez jediného zubu. Ty mu vypadaly v důsledku chemickej "léčby". Zrak se mu v lese opět navrátil.
Co se vlastně chtělo od Lašuta dozvědět tolik hypnotizérů, lékařů, komisařů a agentů StB? Chtěli z něho vymámit přiznání, že všecko je hraná komedie. Mimoto se StB velmi zajímala o Mariino "tajemství".
Za ty roky Lašut nezbohatl, zůstal tak chudobný jako před zjevením, i když mu mnozí poutnici a cizinci nabízeli peníze. Od nikoho nic nepřijal.
Na hoře Živčák, chudé na vodu, vytrysklo šest pramenů, jejichž voda má léčivé účinky. Kardinál Tomášek o této vodě řekl:
"Když přijdu k Svatému Otci, jeho první otázka zní: "Co Turzovka?" A druhá otázka je: "Donesl jsi mi vodu z Turzovky?"
Svědecké výpovědi o mimořádných uzdraveních turzovskou vodou popsala (na žádost P. Václava Soukupa, který žije v Německu) ve Vídni žijící lékařka Marie Medritzerová v turzovské kronice:
Případ Márie Juračkové se dozvěděla od její sestry, řeholnice Georgie. Lékařská diagnóza na základě RTG snímku paní Juračkové zněla: "Rakovina plic, odhad života - 4 týdny." Když se paní Mária dověděla o vážnosti svého zdravotního stavu, rozhodla se putovat do Turzovky za Matkou Boží. Cestovala na horu, donesla si vodu domů a za týden byla zdravá!
Pater Jozef Jurovský, někdejší provinciál SJ na Slovensku, v r. 1973 trpěl akutním zánětem trojklanného nervu více než půl roku. Bolesti se vystupňovaly natolik, že přestával jíst a mluvit. Hrozila mu smrt hladem. Nepomáhaly ani domácí, ani zahraniční léky. Společně s řeholními sestrami se začal modlit novénu k turzovské Panně Marii a začal užívat turzovskou vodu. Devátý den bolesti úplně zmizely a už se nikdy nevrátily.
Pater Metoděj Kuběna, žijící v Žernůvce na Moravě, v r. 1978 náhle onemocněl na mozkovou příhodu ischemického původu s následným poškozením zraku. Byl léčený v nemocnici. Při poruše zraku viděl rozmazané obrazy. Při návštěvě mu jedna farnice přinesla turzovskou vodu. Otec Kuběna ji s vírou a modlitbou užil. Asi po půl hodině mu proběhlo po zádech lehké chvění a, když se překvapeně rozhlédl kolem sebe, viděl všechno. Otec měl též mystické  zážitky spojené s Turzovkou.
Pražský inženýr Karel Židlický po svém obrácení dostal milost slyšet hlas Panny Marie. Už v r. 1968 mu Panna Mária řekla o Turzovce: "Moje hora bude ještě častěji navštěvovaná zlými lidmi, ale určitě uvidíš, že v místě mého zjevení se přece postaví kaplička."
Na otázku v souvislosti s Turzovkou odpověděla Panna Mária Ivetce Korčákové v Litmanové 17. února 1991: "Přeji si, aby byl na Turzovce postaven velký chrám." Po 25 letech se tato Její slova naplnila a 17. 10. 1993 na hoře Živčák vysvětili kapličku.
Poutníci přinesli do Turzovky i obraz Panny Marie s Ježíškem, původně z Ukrajiny. Nevěřící lidé pálili všechno, co na hoře Živčák našli. Tak tomu bylo i 1. listopadu 1964, když na horu vystoupila i Mária Matejová. Snažila se spolu s ostatními přicházejícími zachránit aspoň zbytky obrazů a oltáříků. Vedle ní byla jakási paní v černých šatech s krásnýma očima. Náhle vytáhla z tlejícího popela ohořelý papírový obraz Panny Marie - oheň se Panny Marie téměř nedotkl. Byl ohořelý podle kontur Její postavy. Neznámá paní ho podala paní Matejové se slovy: "Pozri, Marienka, toto nezhorelo!"
Neznámá paní zmizela a ani nikdo z okolostojících ji neviděl. Obraz v r. 1967 převezli do Německa, kde ho zrestaurovali. V září 1994 ho opět přenesli na Slovensko.
Dne 17. ledna 1970 kanadský časopis "Vers demain" vyslal do Hlučína svého dopisovatele, aby vedl rozhovor s Aloisem Lasákem, bývalým horníkem.
Lasák: - Je mi 67 roků, 28 roků jsem pracoval v dole Urx u Ostravy. Potom jsem onemocněl nemocí horníků (zaprášení plic). Od roku 1960 jsem navštěvoval Turzovku. Začátkem června 1964 moje manželka, moje švagrová a já jsme klečeli na místě zjevení před křížem s obrazem trním korunovaného  Krista. Všichni tři jsme viděli téct krev z Kristova čela a spod jeho vlasů. Druhý den ráno v 6. hodin se mi zjevila Matka Boží v plné kráse, v rouchu bílém jako sníh a s bělavým pásem. Řekla mi: "To, co vidíš, to je dílo, které máš udělat." Moje manželka věděla, že nejsem schopný vyřezat takovou sochu.
Reportér: - Kde jste se naučil sochařství?
Lasák: - Nikde. Neměl jsem ani dřevo na vyřezávání, ani nástroje. Když jsem jel znovu do Turzovky, tak tam nás už čekal jistý starší muž, jménem Valentín Kazaniak. Řekl: "Mezi vámi je muž, který má vytesat sochu naší Turzovské Královny." S překvapením jsem se ho zeptal: "Kdo vám to řekl?" Přerušil mě: "Neptejte se na to, ale následujte mě!" Zavedl mě ke kříži. U kříže byl připevněn kousek z původního kříže, který v r. 1958 zhotovil Lašut na požádání Panny Marie. Tento kříž už zapálili třikrát. Kazaniak mě přesvědčil, abych z tohoto zbytku udělal kříž a srdce a vložil je do nitra sochy, kterou jsem měl vyrobit. - Práce mi trvala do listopadu 1964.
Panna Maria se mi zjevila ještě 17. srpna 1964. Řekla: "Budeš muset ještě hodně trpět." Bolesti, které jsem minulý rok (1969) přetrpěl, byly takové, že mi udělili svátost nemocných. - Lasák zemřel deset dní po rozhovoru s reportérem z "Vers demain", 27. ledna 1970. - Sochu přenesli 33 roků od jejího zhotovení, 25. 5. 1997, moravští poutníci do Turzovky. Posvětil ji farář P. Máhrik. - Turzovku navštěvuje i velký počet německých a rakouských turistů. V Německu vznikl také klub přátel Turzovky.
Jolana Dučaiová, nar. 27. dubna 1914 v Poľově, okres Košice, nyní bydlící v obci Lorinčík v tom samém okrese, poskytla toto svědectví:
"V září 1975 jsem onemocněla a za dva týdny jsem musela jít na lékařské vyšetření do Košic. Bolel mě krk a oči. Po kompletním vyšetření nález zněl: rakovina krku, která se rozšířila i na oči. Po 11 dnech mě z nemocnice propustili s tím, že na tuto nemoc nejsou léky. Od té doby mě bratr vozíval každý druhý den na prohlídku do nemocnice. Tam se mi věnovala Dr. Drahovská. Po čtyřech měsících jsem už nic neviděla, jako by mi oči úplně vyschly. Rakovina se v krku tak rozmnožila, že jsem nakonec už nemohla spolknout ani kapku vody. Bylo to v květnu 1976. Jednoho dne bratr sám cestoval do Turzovky, odkud mi přinesl turzovskou vodu. Vzala jsem do úst z té vody a k mému velkému překvapení jsem ji spolkla. Nalila jsem si trochu vody na dlaň a potřela jsem si ní oči. V tu chvíli se mi vrátil zrak. Bylo to 23. května 1976. Vstala jsem z postele - byla právě neděle - a šla jsem do kostela na svatou mši jako úplně zdravá osoba. Všichni, kteří mě v kostele viděli, se podivovali mému uzdravení. - V úterý 25. května 1976 jsem se šla ukázat Dr. Drahovské. Lékařka mě prohlédla a řekla: "Tady se stal zázrak!" - Za dva týdny jsem putovala na Turzovku poděkovat Matce Boží za zázračné uzdravení.
 45. VÝROČÍ[2]
Na Turzovce se v neděli 15.6.2003 uskutečnila mezinárodní pouť.
5.000 poutníků z celého Slovenska, z České republiky, Polska a Rakouska se sešlo při příležitosti 45. výročí zjevení lesníkovi Matúšovi Lašútovi. Slavnostní mši sv. celebroval děkan z Čadce P. Ivan Konečný.
Poutě se zúčastnila i 80-letá Mária Matejová, objevitelka a uchovávatelka známého portrétu Královny Turzovky, ohořelého při zásahu StB.
|
